a další zmatený story

Tak jsme v pátek zakončili naší šílenou jízdu u Mlsouna. Došli i poslední maturanti, všichni to udělali, až na Moniku, to je ta, kterou zajímaj akorát chlapi a diskotéky a co na všecko kašlě, ale tomu se zas až tak nikdo nedivil. Říkala, že už to ani na podzim nebude vopakovat, že stejně chce dělat go go tanečnici a na to prej žádnej diplom nepotřebuje.

No, nijak jsme to nekomentovali, dali jsme si s ní ještě posledního ferneta a pak se Monika sebrala a vodešla, protože na ni čekal nějakej masňák s mercedesem před hospodou. Všechny ještě políbila na tvář, vzala zrcátko a dokreslila rtěnku a byla pryč. Myslim, že to bylo asi naposledy v životě, co jsme se viděly.

My vostatní ještě pařili dál, jenže už to nějak nebylo vono, všichni byli z celýho tejdne unavený, hlavně my, co jsme maturovali na začátku  a u Mlsouna proseděli celou věčnost.

Rozloučení se všema bylo takový…vlažný a já zjistila, že mi ze všech bude chybět akorát Jarka, ale s tou se snad budem vídat nadále.

Nevim, co na mě ta holka má, ale právě včera na tom rozlučáku mě pozvala na sobotu na nějakou akci Britský ambasády, jako že bychom tam mohly dělat hostesky a roznášet jídlo a tak. Že prej je to supr job a dobře placená brigáda a ještě se tam člověk může seznámit se strašně zajímavejma lidma.

No a tak jsme se v sobotu v podvečer vohákly /Jarka přišla k nám a moje mama, fakt je zlatá, jí napůjčovala spoustu svejch hadrů, protože maj podobnou postavu, akorát moje mama má o hodně lepší vkus a šatník/, já si vzala takový červený koktejlový šatičky a botky na podpatkách, který normálně vůbec nenosim a nosit neumim, ale musim sebekriticky říct, že mi to fakt slušlo a Jarka konečně taky vypadala jako člověk.

Pak jsme vyrazily. Na Malý Straně bylo strašně rušno, šíleně turistů a taky šílenejch lidí se tlačilo na tu ambasádu. Jarka už ale pro nás dvě měla takový průkazky, takže jsme celkem bez obtíží prokouzly kontrolou, představily se u nějaký tlustý načančaný britský lady a pak dostaly pokyny, jaký tácy s čím jakým směrem poponášet. Mňam, takovejch dobrůtek, co se mi vo nich ani nesnilo. Různý drobounký chlebíčínky s kaviárem, lososem, mandličkovejma paštičkama, husíma jatýrkama, prostě radost pohledět. Do toho chlast všeho druhu, vod pravýho šampáňa po nějaký starý značkový skotský whisky, no fakt síla.

Sem tam jsme se s Jarkou jakoby nenápadně sešly na doplnění táců a naládovaly do sebe v minutě co nejvíc se do nás vešlo. Lidí tam bylo tisíce, takže to byla fakt honička. Ale zajímavá a dobře placená práce. Dali nám každý pětikilo za hodinu, to bych fakt klíďo dělala častěji.

No a jak tam škobrtám na těch červenejch podpatkách mezi tou honorací,/mezitím jsme musely sundat naše voblečky a navlíct se do nějakejch šílenejch uniformiček/ přijde ke mě takovej malej podsaditej chlápek a takovou tou klasickou oxfordskou anglinou mi říká, že už mě někde potkal a jestli si můžeme chvilku promluvit. Já ho vodbyla, jako že to nejde, že tu makám a mám zakázáno se bavit s hostama a von že na mě pak počká U černýho vola nahoře na Hradě.

Já se málem vyklepala, jak si doprčic může bejt tak jistej, že tam dorazim a co mám teď říct Jarce? No a tak, když recepce skončila, řekla jsem Jarce /já vim, lhát se nemá, ale já byla zvědavá a Jarka by byla zas smutná, že nikdo nebalí ji/, že musim domů, že mámě nějak neni dobře a makala tam nahoru do tý hospody.

A ten chlápek tam seděl. Tipovala bych ho tak na 28-30 let, měl na sobě takový srandovní brejličky, když mě uviděl, strašně mile se usmál a říkal, že se jmenuje Jeremy. A pak jsme tam tak spolu seděli a dali si několik piv a von že dělá nějakýho žurnalistu v Praze, ale co přesně mi nějak uniklo a jestli se ještě uvidíme a pak už byla skoro půlnoc a já se bála, že mi ujede poslední tramvaj, ale von prej že mě půjde doprovodit domů.

No, a tak jsme šli z Hradu přes celý Letenský sady pěšky až na Letnou, po cestě von mě držel kolem ramen a furt mi říkal strašně hezký věci a trhal mi růže, který tak úžasně voněly a říkal, že hnedka, jak mě uviděl, tak se v něm něco zlomilo a že jsem taková jiná a jedinečná /Bože, kolikrát už jsem tuhle větu slyšela? Tohle bylo ale poprvý v angličtině/ a furt se mě snažil líbat, jenže já si tady na tyhle zazobaný cizince dávám sakra pozor, něco jinýho je líbat se se spolužákem na večírku a něco jinýho s cizím chlápkem, co ho vidim poprvé a tak jsem se jakoby furt vodvracela, ale musim říct, že mi byl jako celkově docela příjemnej. A pak mě dovedl před barák a prej, jestli mi může zavolat a že někam vyrazíme a tak.

No a já teď sedim doma jak trubka, čekám, jestli se vozve, protože já idiot mu nechtěla dávat číslo svýho mobilu, tak jsem mu dala normálně číslo na pevnou a místo toho, abych šla ven trčim tady a čekám, protože i když jsem si hrála na děsně chladnou, přece jenom mi byl docela sympatickej a docela se mi i líbil.

Já vim, že mě tady pár lidí možná zas odsoudí, že moc chlastám a přemejšlim vo kravinách, ale já si proto založila svůj blog, abych se normálně mohla vykecat. Takže jestli chcete /Májo, třeba/moralizovat, klíďo to dělejte, ale zas mi moc nelezte do svědomí, nebo to tu rovnou zabalim a už nebudu psát. Jasně, že se stydim a jasně, že to přehánim s chlastem a jasně, že to neni lehký mít v Čechách rodiče Ukrajince a ke snídani bejt zvyklá vod malička pít vodku, jenže já už prostě jsem taková.