Ještě mám týden

Byl to ráno slastnej pocit, nejít do školy. Krásně jsem se válela v posteli, ale kolem desátý už vstávala, jako že se budu učit češtinu, abych tomu slizákovi ukázala, že si na mě nepřijde. Snídaně mi zabrala trochu víc času, pěkně jsem si všechno vychutnávala, pomaličku, žádnej chaos. Pustila jsem si Trabandy a cpala se houskama, co máma ráno skočila koupit, že nemám prej hladovět. Pak jsem se uvelebila na balkóně, tak aby mi sluníčko svítilo na nohy, budu se tejden vopalovat – ať z tý maturity taky něco mám, ne?

A začala jsem se učit. Já totiž po tý šílený kocovině začala trochu přemejšlet, že se asi nedá celej život jenom takhle pochlastávat, no prostě klasika, když je člověku blbě, tak má takový ty nápady, jako že už nebude pít a že musí taky něco pořádnýho v životě dělat. Je mi jasný, že to stejně vydrží jen do příštího pařáku, ale učit se trochu budu.

Šrotila jsem literaturu, je to divný, vo tý český budu vědět kdejaký lumírovce, ale vo ukrajinský nevím nic. Táta je z toho trochu smutnej, ale co se dá dělat, já jsem fakt asi Češka. Taky piju víc pivo než vodku! Vydržela jsem do toho čumět asi dvě hoďky, ale pak přišla esemeska vod Báry, že ji to nebaví a jestli nepůjdem někam ven. Tak jsem jí zavolala, že jo, že zahrádka u Zámečku by byla super, a šly jsme si sednout tam.

S Bárou jsme dřív spolu hodně chodily, ale co jsem se spolčila s Jarkou, tak to trochu vochablo. Bára je skvělá, stejně si s ní nejlíp pokecám, ale Jarka ji prostě kolosálně sere, jinak se to nedá říct. Tak jsem to zas zkusila a trochu do ní hučela, jako že ta Jarka jenom tak blbě vypadá, ale že je docela fajn, ale Bára se tvářila, jako když sežereš cedník, tohle vůbec nechtěla slyšet a určitě začala litovat, že šla zrovna se mnou. Tak jsem raději vobrátila a začala vo Lukášovi, řekla jsem jí, co se stalo v tý hospodě, a Bára na mě vytřeštila voči a šíleně smutně na mě civěla!, a já bych si v tu chvíli nejradši dala přes hubu, došlo mi, že vona si asi na něj myslela a že jsem jí to teďka totálně zprasila. Řekla jsem jí, že byl úplně vožralej, že vůbec nevěděl, co dělá, to ji trochu uklidnilo, ale stejně, nálada na prd.

Naštěstí mi pár minut na to volala máma, ať za ní zajedu do práce, že půjdem kupovat boty, takže jsem mohla hodit dva tři rofly a s potěšením vypadnout. Ach jo, chudák Bára, nějak mi to s ní prostě nevychází.