co mi chybí?

Je neděle ráno. Venku hnusně, ale já tyhle nedělní rána úplně miluju. Můj táta Sergej nám totiž tejden co tejden v tenhle den dělá úpně skvělou snídani. Máma si ráda ráno pospí, ale táta, ten je už roky zvyklej na brzký vstávání. Před víc jak dvaceti lety měl ještě docela slušněj život prefesora na Ukrajině, ale pak museli s mámou prostě co nejrychleji pryč. No a tady od tý doby táta dělá dělníka. Vždycky nám se ségrou říkal, že se nemáme štítit jakýkoliv práce.

No a tak táta v neděli ráno prostě vstane, přečte si něco ze svejch všudypřítomnejch knih a pak nám dělá tu snídani. Po celým bytě voní čerstvě namletý kafe a smažený topinky na sádle a česnek a uzený a vodka. Jo, vodka, To je náš ukrajinskej zvyk, si dát v neděli ke snídani panáka vodky.

Mezitím se probouzíme my se ségrou. Moje ségra Tatjana není tak střelená jako já, je strašně hezká a ví to vo sobě, krom toho ještě studuje medicínu, takže jsou na ni všichni strašně hrdý. Nejhorší na tom celým je, že se vo ní nedá říct jediný křivý slovo, protože vona je fakt charakter. A když si na sebe koupí nějaký nový hadry, klidně mi je půjčí a nedělá vokolo toho žádný velký cavyky.

No a moje máma Irina? To je prostě klasická skvělá máma. Kdysi bejvala velkou pianistkou, ale když je osud zavál sem, začala dávat soukromý hodiny malejm prckům, takže je u nás doma vobčas dost veselo.

No a tak se teda všichni, ještě celý rozcuchaný a rozespalý scházíme v kuchyni a mě najednou napadá ta historka s těma svědkama Jehovovejma. A tak se mámy a táty a ségry ptám, jestli jsou teda jako šťastný. První na mě koukaj trošku rozpačitě, jako co mě to takle po ránu hnedka napadá za dotazy, ale pak se všichni začnou zamejšlet nad tímhle tématem.

Ségra, to je jasný, ta je šťastná a spokojená skoro furt. Máma by prej snad byla šťastná, kdyby měla doma nový piano a mohla zase koncertovat a k tomu by ještě ráda trochu zhubla a táta? Táta mi řekl, že jeho největší štěstí jsme my a proto mu na světě nic nechybí.

Já jsem mlčela. Bylo mi trapný říct, že mě teda piano ke štěstí nestačí. Jasně, že jsem ráda, že mám super rodinu, ale furt mám takovej blbej vnitřní pocit, jako že mi k tomu úplnýmu štěstí přece jen něco chybí. No, budu to muset asi ještě řádně prozkoumat, abych pak přece jen neskončila u těch Jehovovejch svědků…