VII. Kapitola sedmá – na moři

received_633529853478785

 

Na rybách

 

Z ničeho nic se ze zimy udělalo léto. Najednou jsem konečně mohl začít chodit v kraťasech, sandálech a tričku. Já bych tak nejraději chodil celý rok, protože mně nikdy není zima, ale máma mě nutí do bund a kalhot, a to já úplně nesnáším.

No, a jak teda začalo být takhle teplo, konečně jsme zase začali vyrážet s rodičema a ségrou na lodi. Jednu sobotu jsme vypluli do Sajády. To je taková vesnička na pevnině, kde není v podstatě nic jiného, než pár taveren. Kdybyste náhodou nevěděli, co je to taverna, tak to je typická řecká restaurace. A jaký je rozdíl mezi českou a řeckou restaurací? Docela velký. V řecké taverně jsou na stolech papírové ubrusy. To má svůj důvod. Řekové totiž když jí, udělají kolem sebe na stole šílený binec. Všude jsou drobky z chleba, kosti od ryb a všechno možné, takže se pak jen odnese nádobí, stůl se neutírá, jen se prostě sbalí ten papírový ubrus a vyhodí se vším, co na něm je.

 

Kromě toho mají v řeckých tavernách takové dřevěné krabice, ve kterých je hra tavli. Anglicky se tomu říká back gammon a je to úplně super hra s figurkama a kostkama, u které se musí dost přemýšlet. A v té taverně si to prostě můžete půjčit a hrát. Takže my si takhle vždycky s Artemis sedneme k vedlejšímu stolu a hrajeme, zatímco si dospělí dávají další a další víno. Prima věc na taverně je ta, že se člověk u stolu nemusí chovat nijak způsobně. Může jíst rukama a drobit, kvůli tomu tam máme právě ty papírové ubrusy. A poslední skvělá věc je ta, že v tavernách mívají moji oblíbenou pochoutku, a to jsou chobotničky v octě. To úplně miluju.

 

Jednou jsem takhle přijel na prázdniny k babičce a dědečkovi do Čech a seděli jsme v jedné vesnické restauraci, to jsem ale byl ještě malý. A když přišla servírka a ptala se, co si dám, řekl jsem, že bych chtěl chobotničky v octě. Tak na mě vykulila oči a řekla, že to nemají, mají prý jen utopence nebo nakládaný hermelín. Fuj, v tomhle jsem teda fakt mnohem víc Řek než Čech.

 

Po tom, co jsme si v taverně dali chobotničky a různé ryby a naši spoustu vína, jsme se vydali na cestu zpět. Já plachtění mám rád, ale máma se většinou dost bojí, takže vždycky doufá, že nebude foukat žádný vítr. Jenže tentokrát foukal pořádný, určitě aspoň pětka, což je značení na Beaufortově stupnici. Když fouká osmička, už je to skoro hurikán a nesmějí vyplouvat lodě. To už ale, myslím, od sedmičky.

 

Táta se díval na zamračené nebe a začal vytahovat plachty. Máma už svraštila čelo, což nevěstí nikdy noc dobrého. Vždycky začne být pekelně nervozní a nedá se s ní v takových případec vůbec bavit. Já jsem chtěl pomáhat, ale táta mi řekl, ať mu jdu z cesty, a to je vždycky lepší raději poslechnout. Tak jsme si s Artemis dole v podpalubí hráli karty.

 

Pak jsme vypluli. Máma držela kormidlo a já pomáhal vytahovat plachty. Táta něco nesrozumitelně řval na mámu, která ho vůbec neslyšela, ale nechtěla se hádat, tak prostě nereagovala. To tátu děsně vytočilo, takže začal hulákat ještě víc, až máma pochopila, že má změnit směr plavby. Aby se totiž plachty daly natáhnout, musí se loď nařídit podle větru.

 

Za chvíli byly plachty natažené a loď se nakláněla úplně na bok. Máma byla bledá a pevně držela Artemis na klíně a já se úplně kochal tím větrem, tou silou, která napíná plachty, a když člověk změní směr, tak se ty plachty začnou třepotat a dělat strašný rámus, takže si člověk připadá takhle malinký. Já ale strach nemám, protože vím, že se ta loď převrátit nemůže. Je to podobné jako s takovými těmi hrníčky pro mimina, jak mají těžké dno a když upadnou, vždycky se obrátí zase tím správným směrem. Ta plachetnice má totiž kýl a ten je těžší, než celá loď dohromady.

 

Takže když se naklání, vypadá to, že se převáží, ale převážit se prostě nemůže. Nebo by musel být tak strašný vítr, že by se otočila úplně celá a zase dopadla na zadek. Takhle nějak nám to vysvětlovali na kurzu plachtění.

 

Artemis byla celá zelená a naříkala, že se jí dělá špatně a máma jen seděla a mlčela, ale měla takový zamračený výraz, takže jsem se neodvážil na ni vůbec mluvit. Nevím, proč to plachtění nemá ráda a proč se bojí. Ona nejraději pluje na moři, když je bezvětří a někde se koupeme a táta na lodi pak udělá oběd, takže se tam najíme. Jinak ji na žádnou divočinu moc neužije, ona se všeho bojí.

 

Doma jsme byli fakt hrozně rychle, protože vítr foukal tím správným směrem a hnal nás dost rychle kupředu. Po cestě jsme potkali partičku delfínů. Byli asi čtyři nebo pět a předháněli nás, pak zase někam zmizeli, obepluli loď a vyskakovali přímo před náma, jako by se předváděli. Artemis tleskala ručičkama nadšením a já jsem se tvářil, že to je jako normálka, ale popravdě jsem měl na krajíčku, když jsem je viděl takhle zblízka. Hnedka bych za nima skočil a plaval s nima, ale to samozřejmě nešlo.

 

Máma se konečně přestala aspoň pro tu chvilku tvářit kysele a smála se, měla taky radost, že je vidí. Pak ale najednou někam odpluli, ale naštěstí už jsme pak byli brzy v přístavu.

 

Za několik dní si táta usmyslel, že chce jít večer na ryby a přemluvil nás, ať jedeme s ním. My s Artemis máme večerku (někdy jsou ty české zvyky trošku k vzteku), já v půl desáté a ségra o hodinu dřív. I když ona to skoro nikdy nedodržuje a prochází jí to. Já večerku sice docela dodržuju, ale pak si ještě v posteli tak do jedenácti poslouchám MP3, kterou jsem dostal od české babičky, protože ta ji dostala od strejdy k narozkám, ale neumí ji používat. A tam si vždycky poslouchám takový pořad v rádiu, kde se přes telefon seznamujou lidi a je to docela sranda.

 

Dobré je, že si všichni myslí, že spím, takže nemám žádné nepříjemnosti. A když přijdou naši do pokoje se podívat, jestli spíme a dát nám pusu, tak se s Artemis oba tváříme, že tvrdě spíme. Na tohle je ségra úplný kabrňák, je fakt jako nějaká významná herečka. I kdyby jí člověk šeptal něco legračního nebo ji lechtal, tváří se, že spí, to já tak dobře nedovedu.

 

Artemis chce často spát u mě v posteli, mámě to vysvětluje tak, že beze mě nemůže být, ale ve skutečnosti chce poslouchat tenhle pořad se mnou. Takže většinou předstírá spánek třeba půl hodiny, než přijdu i já a pak si každý vezmeme jedno sluchátko do ucha a smějeme se tomu pořadu spolu.

 

Ale teď už jsem zase odbočil ze svého vyprávění. Tohle u mě uvidíte často. Já o něčem mluvím, ale chci vysvětlit, jak to vlastně všecko bylo a pak se do toho zamotám a skončím jinde, než jsem chtěl.

 

Takže táta chtěl jít na ryby a ptal se nás, jestli půjdeme taky, že bychom všichni spali na lodi. Já na lodi spím docela rád, ale jen když to je spojené s nějakým výletem. Teď se mi moc nechtělo, ale mámae chtěla jít a Artemis taky, tak jsem šel snnima, ale vzal si pro jistotu svůj polštář. Já jsem totiž dost náročný, co se spaní a jídla týče (máma říká, že jsem celý po tátovi), takže většina postelí a polštářů, které jsou někde jinde, mi nevyhovuje. Já prostě rád spím doma ve své posteli.

 

Bylo už něco kolem desáté hodiny večer. Táta si před vyplutím ještě vázal vlasce, tak jsme s mánou a Artemis dali ještě partičku karet a pak už jsme museli jít spát. To už ale bylo skoro jedenáct, takže mi to ani nevadilo, stejně už jsem byl unavený.

 

Rodiče seděli nahoře na palubě, pili pivo, tatínek občas tiše zanadával, že se mu kříží vlasce, moře mi u ucha (když spíte na lodi, spíte vlastně pod hladinou moře) hezky šplouchalo, a tak i když jsem chtěl poslouchat, co si naši povídají, protože občas je to docela zajímavé a přede mnou by to neřekli, usnul jsem, jako když mě do vody hodí.

 

Ráno jsem se probudil, všichni ještě spali, sluníčko už ale hezky hřálo, tak jsem se obléknul a běžel pro teplý chleba. Protože jak už jsem vám říkal, co se spánku a jídla týče, není to se mnou úplně jednoduché. A podle mě má být chleba bílý, čerstvý a teplý. A když je namazaný nutelou, tak to nemá chybu. (Jenže nutelu mám dovolenou jen o víkendu. Až budu bydlet sám, nebudu potřebovat lednici, budu už celý zbytek života jíst JENOM chleba s nutelou.)

 

Vlastně až budu velký, pořídím si plachetnici, kam si dám pohodlný polštář a nutelu a budu brázdit moře. Podmínkou ale je, že každé ráno budu v nějakém přístavu, kde si budu moct koupit čerstvý chleba. Ale to si všecko ještě vygoogluju, pokud budu mít i svůj počítač, který si pořídím hned ze svého prvního platu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

7 komentářů u „VII. Kapitola sedmá – na moři

  1. Skvělý čtení, vždycky se těším na další pokračování. Je to jako kdybych byla na chvilku v Řecku taky. 🙂 A hlavně mě zajímá, jak se žije všední život v místech, které znám jen „z rychlíku“ z letních dovolených.

Napsat komentář: Marta Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *