Další den nás ale vzbudilo sluníčko nakukující do pokoje skrze mezery v zavřených okenicích. Vykopala jsem dceru s tátou z postele, protože jsem chtěla Materu zažít ještě za dne, ozářenou sluncem. A bylo to opravdu nádherné…

Jenže co dál? Poté, co jsem se dočetla, že Taranto na západním břehu „podpatku“ zas tak krásné není, jsme chtěli vyrazit rovnou do Lecce, kde jsme měli další dvě noci, ale předpověď ukazovala silný déšť a jediné místo, kde mělo být hezky, bylo právě Taranto. Tak jsme vyrazili tam.

V italských městech je vždycky trošku problém s parkováním, protože jsou tam různé placené zóny, ale většinou taky někde bílé zóny, kde se dá parkovat zadarmo, jen je člověk musí najít.

Jednu takovou jsme našli nedaleko mariny, a když se nám podařilo zaparkovat, přišel k nám jakýsi bezdomovec, který nás utvrzoval v tom, že zde se parkovat smí, ale on na to tak trochu dohlíží, aby nám někdo nevykradl auto. Adonis si řekl, že to by mohl být ten správný člověk, který by nám mohl poradit, kde se dobře a levně najíst (pořád má ještě v paměti, že před 40–50 lety, kdy v Itálii studoval, existovaly různé zašlé a zapadlé hospůdky a jídelny pro dělníky a řidiče náklaďáků, kde se dalo skvěle a levně najíst, jenže tohle už je dnes spíše vzácnost).

Každopádně nám samozvaný hlídač poradil jídelnu Orologia, která je prý skvělá, a i přes nepříliš dobré recenze Adonis trval na tom, že musíme jít právě tam.

Měli jsme fakt krásné počasí, Jónské moře odráželo sluneční svit a středověká pevnost vypadala z dálky opravdu působivě. Uvnitř starého města ale byla spousta rozbitých a rozpadajících se baráků, špinavé uličky, bosé děti přistěhovalců a mládež na prskoletech se proháněla ponurými Stínadly a celé město tak nakonec působilo trošku depresivně.

Nakonec jsme s Ofélií přistoupily na to, že půjdeme do doporučené jídelny, která byla narvaná k prasknutí opravdu místními lidmi – mohlo jich tam být určitě okolo dvou stovek – a mezi plnými stoly běhali číšníci a byl tam neuvěřitelný hluk a chaos.

Na Itálii mě trošku štve, že se restaurace nekompromisně zavírají ve 15.00 a otevírají pak zase od šesti nebo sedmi večer, takže když se nestihnete naobědvat, máte smůlu a čekáte až do večeře.

Adonis byl zcela nadšený z neuvěřitelných cen, které se pohybovaly mezi 5,5 a 8 eury za porci, a za malou karafu vína dokonce jedno euro, ale faktem bylo, že prostě co si člověk zaplatí, to dostane. Víno bylo víceméně nepitelné a jídlo sice zaplnilo žaludek, ale nedá se říct, že by to byla nějaká hitparáda.

Pak jsme konečně vyrazili do Lecce a projížděli neuvěřitelně silnou průtrží mračen. Na místě nás v historickém centru ubytoval pan Francesco v krásném malém, nově rekonstruovaném bytečku, ale naše radost nevydržela moc dlouho… pokračování příště.