Na „podpatek“ Itálie jsem se chtěla podívat už dávno, ale v zimě se z ostrova opravdu špatně dostává. Je to drahé a složité. Buď se letí přes Athény a člověk pak frustrovaně kouká z okýnka po cestě z Athén do cílové destinace a povzdychne si, když pod sebou vidí Korfu, ze kterého před osmi hodinami odletěl. A v podstatě podobné je to i s trajektem. Musí se přes pevninský přístav Igoumenitsa, takže tam plavba trvá dvě hodiny, pak třeba dvě hodiny čekáte a po dalších dvou hodinách projíždíte okolo místa, odkud jste před několika hodinami vyrazili.

Ale nevadí. Rozhodla jsem se, že bychom si s Adonisem mohli teď v březnu udělat výlet, a když mi volala nešťastná Ofélie, že jí nevyšla nějaká cesta, na kterou se těšila, pojali jsme to jako rodinný výlet – potkáme se s naší holčičkou a oslavíme její 21. narozeniny. Koupila jsem jí letenku přes Milán do Brindisi a nám cestu trajektem.

To jsem ovšem netušila, že narazím u Adonise, který chtěl cestu pojmout jako skvělou příležitost nechat si opravit svůj italský kávovar, který si před lety koupil a který váží padesát kilo a něco na něm zlobí. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, ale nedělal. Představa, jak táhneme rudlem tenhle těžký krám a pak ho všude vláčíme s sebou, mi udělala úplně mdlo, a dala jsem mu ultimátum: buď pojede kávovar, nebo já. Dohromady s ním nejedu.

Adonis se nakonec rozhodl pro mě, i když představa, jak kromě zavazadel taháme do ubytování i kávovar a vysvětlujeme Italům, že mají hnusné kafe a proto si děláme vlastní, mě docela bavila.

Cesta trajektem byla opravdu dlouhá, ale štěstí přeje připraveným. Adonis nám udělal sendviče s řízky a uvařil kuřecí curry s rýží, takže jsme si na palubě dali pozdní oběd, vytáhli skleničky a vypili láhev vína. Venku svítilo sluníčko, odráželo se od nekonečného moře a bylo to vlastně docela fajn.

Večer jsme si v Brindisi půjčili auto a přesně v tu samou chvíli přiletěla Ofélie, kterou jsme nabrali na náměstí a radovali se ze setkání. Předpověď počasí byla krásná, takže nám ten náš výlet nemohlo nic pokazit.

Ráno jsme vyrazili směrem na sever a zastavili se v přístavním městečku Monopoli, které je opravdu krásné, ale centrum má maličké. Pak jsme pokračovali do neuvěřitelné vesnice Alberobello, kde stojí kuželovité příbytky trulli – naprosto jedinečné. Jenže tam se počasí zkazilo a strhla se neuvěřitelná průtrž mračen. Takže jsme si tohle nádherné místo prohlédli jen rychle a jeli dál do města Matera, kde jsme v pronajatém bytě čekali, až přestane pršet.

Já jsem s sebou měla samozřejmě všechno – dokonce plavky a sluneční brýle – ale deštník ne, protože jsem rozený optimista. Zato Adonis jako správný pesimista měl nepromokavou bundu, čepici i deštník a jen si spokojeně pohvizdoval.

Pršet přestalo až za tmy, takže jsme vyrazili ven a viděli to nádherné staré skalní město nasvícené. Můj muž, který se k jižní Itálii staví vždy trochu skepticky, byl jako u vytržení a říkal, že nikdy nic tak úžasného neviděl.

A protože měla Ofélie narozeniny, zastavili jsme se v jedné skvělé trattorii. Dala si oslí steak a zákusek a my se těšili, co přinese další den. I když se předpověď náhle změnila ze slunečné v trochu zlověstnou…