Když tak pročítám svou minulost, říkám si, že je docela síla, kde je konec některejm mejm postavičkám. Tak třeba Silvia, moje kámoška ze Švýcarska, se kterou jsem se seznámila v tom ústavu pro chlápky alkáče a kriminálníky. Na tam dělala sekretářku, byla to na první pohled taková puťka v brejličkách, jak vystřižená z nějakýho západního časopisu. Mně bylo šestnáct a jí dvacet jedna, takže byla totálně stará a i když jsme zdánlivě neměly nic společnýho, strašně jsme se skamarádily a to kamarádství nám vydrželo až dodnes. Ale vydrželo opravdu?

Já do toho Švýcarska jezdila každý prázdniny a to celejch pět let. Strávila jsem tam naprosto úžasný chvíle a když po druhým létě umřel správce toho ústavu, přesunula jsem se se Silviíí a Jorgem, jejím šéfem, o pár vesnic dál, do ústavu pro mládež s poruchama učení a soustředění.

Se Silvií jsme trávily spoustu času spolu. Ona byla u nás několikrát na Letný, já zas u ní v létě pečená vařená. Měla takovej krásnej maličkej byteček ve Steckbornu přímo u spodní části Bodamskýho jezera, takže jsme často sedávaly u ní na zahrádce u jezera, krmily labutě, pily neskutečný množství vína a ráno se šly koupat. Ona byla vždycky pravej opak mě: děsně spolehlivá, dochvilná, vždycky perfektně oblečená, čistotná, doma ani smítko, samostatná, měla svůj byt a svoji práci a taky kluka, Franze, kterej po mně později začal vyjíždět, ale to je jiná story.

Já v tý době byla děsně nezpodpovědná, nespolehlivá, nedochvilná, vždycky jsem zaspala začátek práce, byla jsem šílenej bordelář, neměla žádnej vztah ani žádný jistoty.

Pak se Silvia rozešla se svým Franzem, kterej pro ni byl moc maloměstskej, dodělala si nějakou vyšší sekretářskou školu, vodešla z práce a střídala tak nějak chlapy, ale pořád nemohla najít toho pravýho. Její ségra, nějaká profesorka feminismu, šílená intoška, která vypadala jako chlap, ji docela navočkovala přehnaně feministicky, že jsme z toho někdy byla úplně paf. Takže Silvii se žádnej chlap vlastně nezdál, protože pro ni nebyl dostatečně dobrej. Vždycky jsme se pak pár let třeba neviděly, ale když jsme se potkaly, bylo to po pár chvilkách zase jako dřív. Prostě pohoda a absolutní souznění.

Hulily jsme jako fabriky, nasávaly, co se dalo a drbaly až do brzkejch ranních hodin. Jenže já pak přijela na Korfu a vdala jsem se. A to celý úplně změnilo náš vztah. Silvia mi sice přijela na svatbu, ale její kámošce byl nesympatickej Takis a dávala to docela najevo. Pak přijela znova, když už jsem měla malýho Janýska, měla asi o deset kilo navíc a byla sama a frustrovaná. Seděly jsme u nás na balkoně a ona asi po dvou flaškách začala brečet, že je život na nic, že prostě nemůže nikoho najít a že i když se tváří, že jí nikdo nechybí, má prostě problém. V tý době mi taky vyprávěla, jak se rozešla s jedním chlápkem, kterej byl sice úžasnej, ale, považte!!, čůral ve stoje. A že tohle nesnese, protože chlapi maj čůrat v sedě. To jsme vůbec netušila, takže jsem na ni koukala jak spadlá z višně a pak se furt ptala svějch švýcarskejch kámošů, jak čůraj. V sedě…

No a pak byla dlouhá pauza. Já jsem byla mezitím několikrát ve Švýcarsku, ale zdálo se mi, jako by se mi začala trošku vyhýbat. Takže jsem vždycky bydlela u někoho jinýho, ale ji jsem aspoň přinutila, abychom se potkaly. A vždycky z ní čišela taková zoufalá odevzdanost, že lepší už to nebude. A taky nebylo.

Při posledním setkání jsem ji doslova musela donutit, aby si na mě udělala čas. Silvia jen seděla, skoro nejedla, jen kouřila a pila vodu, protože je na antidepresivech a nemůže pít alkohol. Tak jsme po večeři šly k ní domů a pily celej večer zázvorovej čaj a ona mi vyprávěla, že se zhroutila, protože jí vyhodili z práce a v dětství a mládí jí tejral její táta. Její táta? Ten milej farmář tabákový plantáže? Uffff…. a její máma to věděla, ale měla z něj strach, tak se jí ani jejích sester nezastala.

Teď je úplně sama, moc nevychází z domova, občas se potká s kamarády, ale ani na ně nemá moc náladu. Začala jsem chápat, proč neodpovídá na maily a nebere mi telefony. Šílená deprese. Bylo mi jí děsně líto. Ona, která mělatakový možnosti, sedí v nějakým tmavým přízemním bytě ve Winterthuru a je skoro na konci svejch sil. Já mám svoje skvělý děti a šílenýho manžela, kterej mě baví.

Nedávno mi z ničeho nic zavolala, jenže já byla na ulici a skoro jsem ji neslyšela, tak jsem jí říkala, ať mi brnkne za deset minut domů. Jenže ona nevolala. Bála jsem se, aby mi pak nevolala v noci, tak jsem se jí zkoušela dovolat, ale měla vyonutej mobil. Poslala jsem jí sms, že jdu spát, byla asi půlnoc, ať mi, pokud to neni nutný, nevolá jž dneska ale zejtra. SMS doručena a v jednu ráno mi zvonil telefon. Vzala jsem to, protože jsem měla strach, že se třeba sebevraždí, nebos e děje něco dramatickýho. Ale zdálo se, že si chtěla jen pokecat. Jenže měla blbej signál, já ji neslyšela a k tomu jsem byla pekelně rozespalá. Ona se smála do telefonu a říkala, že je jí po mně děsně smutno. Vožralá? Zfetovaná? Zešílela? Tohle byly myšlenky, který mi běžely hlavou. Prosila jsem ji, ať si zavoláme druhej den a ať mě přijede navštívit. A od tý doby nic. Neodpovídá na maily, nebere telefony, smsky ignoruje.

Ale žije, naštěstí, protože mi napsala krátkej mail, že si rozbila nos a vypadá jako debil.

Teď je jí čtyřicet tři a já mám strach, že si někdy něco udělá. Osud si s náma fakt pekelně zahrává…