Doma!

V maminčině náručí

Přijde mi, jako by ten čas uběhl děsně rychle, ale na druhou stranu, když s etak vohlídnu zpátky, co jsem všechno za poslední rok prožila, přijde mi to jako věčnost. Teď jsem ale konečně doma a je mi tak strašně dobře, jako už dlouho ne. Ten pocit bezpečí a jistoty. Už když jsem vystupovala na Ruzyni z letadla, úplně se mi třásly nohy a ruce, jak jsem se strašně těšila. Vůbec jsem si sama neuvědomovala, jak se mi děsně po všech stejskalo! Objetí rodičů je prostě něco fantastickýho….

Ve středu jsem vodletěla ze Santo Dominga do Londýna, na letišti mě čekal chlápek z cestovky, kterej mě odvezl do hotelu a já totálně vyčerpaná si dala dole v baru pivo a šla spát. Druhej den jsem vyslala SMS Williamovi, že mám jeden jedinej večer volnej a že jsem tam, jenže mi přišla zpráva zpět, že má nějaký jednání a ozve se mi večer, jestli bude stíhat. Takže já jsem si šla do cestovky vyřídit všecko potřebný, pak se courala po Londýně /jak já to město miluju!!/, dala si nějakej sendvič ve fast foodu a pak si prostě četla a psala deník a koukala na lidi a pak se zas schovávala před deštěm a pak se vozila metrem a autobusem a fotila a pak jsem šla zas do hotelu, kde jsem se vykoupala a oblíkla a čekala, až se William ozve.

Jenže William se ozval až v půl desátý, strašně se omlouval, že měl práci a že nestíhal a že teprve teď jede domů a jestli chci, tak mi zaplatí taxíka a ať přijedou k němu na skleničku. Jenže já už ho natolik znám, že mi bylo jasný, že je šíleně unavenej a bude usínat u naší konverzace, tak jsem mu řekla, že to holt necháme na příště a že tu snad nejsem naposled a taky jsem mu říkala, že mám zatim plány jen na příští měsíc, ale pak nevim, co bude dál a on řekl, že něco vymyslíme a že se pokusí mě navštívit, ať budu kde budu.

Celou dobu do telefonu jsem se tvářila děsně statečně a když jsem položila sluchátko, tak jsem se děsně rozbrečela. Bylo mi líto, že ho neuvidim, a prostě mi nějak začaly haprovat emoce. Pak jsem se do tří do rána koukala na nějakej přiblblej film a vypila dvě malý flašky vína z minibaru a vykouřila asi dvacet cigaret a usnula.

Druhej den ráno mi bylo o dost líp, asi jsem si prostě potřebovala odpočinout, co já vim, trochu jsem se styděla i sama před sebou, že jsem takhle vyváděla a říkala si, že bych se měla začít chovat jako dospělej člověk a ne jako harant.

Pak jsem si vzala věci a jela na letiště. Měla jsem fůru věcí, ale nechtělo se mi platit za taxíka, to je tu fakt dost drahý. Naštěstí jsme to všechno nějak zvládla.

V tuhle chvíli sedim doma, táta mi udělal klasickou snídani s vajíčkama a dali jsme si panáka vodky a pak se s mámou sebrali a šli do kostela a já koukám na svůj pokojík, balkon, psací stůl, nástěnku nad stolem a všechno mi připadá trochu cizí. Přes otevřený dveře na balkoně mi sem prosvítá sluníčko a já mám děsnou chuť někomu zavolat, aby šel se mnou na Letnou na pivo, po tomhle nejkrásnějšim místě na světě se mi děsně stejskalo, ale nějak vůbec nevim, co dřív.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Sonja. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

15 komentářů u „Doma!

  1. jak já ti rozumím, co se týká toho nenaplněnýho očekávání ohledně setkání s Williamem. Asi bych se taky rozbrečela, protože by mi to bylo líto – a ráno by mi to taky přišlo trochu nesmyslný, ale určitě se za to nestyď, není důvod.

    jo, a další zvláštní věc je ta, že snad za celou dobu co tě čtu, jsme teď obě dvě ve stejným městě :), jen nějakých 5 km od sebe 🙂

  2. víítejčau sonji, natáhneš domácí atmosféru, dáš si český pivo a hurá do světa 🙂
    ať se daří!!

  3. dewberry: vlastne se ty ocekavani nenaplnej nikdy. asi je to dobre, kdovi.

    vito: vid? fakt uzasny!!

    L: ze se mi stejskalo po pivnich zahradkach?:)

    m.amar: dekuju a tobe zase stastnou plavbu!

    alaiva: presne tak to hodlam udelat, ale zase se mi necekane meni plany, tak uvidime, jak to dopadne.

    paja-ostrovanka: a ze mas co!

    leni ze sevilly: vynasnazim se:)

    wien: a ja se zas tesila na williama:(

  4. Já si to čtuaž dost pozdě, ale fakt bulím. Já nevím, jak je to možný, ale prožívám to s Tebou. Píšeš úžasně, ale co víc – jsi úžasná. A s tím Williamem vyjde setkání, brzy, věřím tomu.

Napsat komentář: Anonym Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *