Když má člověk tak trochu smůlu na lásku

a štěstí na šéfovou

Rozlouční s Martinem bylo nakonec docela veselý. Šli jsme spolu na večeři a pak ještě do baru a docela jsme se nasmáli, asi proto, abychom voba zahnali chmury z jeho vodjezdu. Pak chtěl jít Martin domů, protože musel do Budapešti druhej den svým autem a chtěl tam bejt dřív, než dojedou stěhováci. No a tak jsme se prostě jen vobjali a políbili, jako by to bylo louční jen na chvilku a já jsem vodešla domů. Celý příspěvek